Můj táta má velkou zálibu v autech a strašně rád někde “trajdá”. Jednou takhle po ránu prohlásil, že bychom se někdy mohli zajet vykoupat do Saint Tropez. Vzhledem k tomu, že když něco podobného řekne, většinou se s tím už nedá nic dělat, strávili jsme poslední tři dny cestou na francouzskou riviéru, koupáním v moři, procházkou po okolí Saint Tropez a návratem zpět do České republiky.
V tomto článku tedy popíšu průběh extrémně krátké a dobrodružné dovolené s pár fotkami (většina z nich je focená z auta za jízdy fotografem a netvrdím, že někdo z naší rodiny umí fotit, takže omluvte horší kvalitu).
Cesta tam
Vyrazili jsme někdy v pátek ráno kolem osmé hodiny. Vyrazili jsme přes hraniční přechod Slavonice a pokračovali směrem na Linz. Odtud už po dálnici přes Salzburg do Innsbrucku (kus cesty se jede přes Německo), kde se dálnice stáčí na jih směrem na hraniční přechod Brenner. Cestou tam se jede přes placený úsek dálnice, poplatek je 8€. Pro jízdu po rakouských dálnicích je potřeba koupit dálniční známku (dá se koupit i v ČR).
Při průjezdu Rakouskem narazíte (hlavně cestou do Lince) na pár kopců, u nichž jsou nahoře podivné značky s řadící pákou. Ta říká, že máte přeřadit na nižší rychlost a brzdit motorem, jinak si totiž uvaříte brzdy a budete se dole divit, že když na ten pedál šlapete, nic to nedělá. Ono brzdit takřka nepřetržitě 3 kilometry v prudkém padáku není pro brzdy zrovna příjemné.
Po přejezdu do Itálie najedete na placenou dálnici – na začátku si vyzvednete lísteček a při sjezdu z dálnice zaplatíte podle toho, jak daleko je od sebe příslušný vjezd a výjezd. My jsme z dálnice hned sjeli a udělali jsme odbočku na Passo di Monte Giovo. V automapě Evropy to vypadalo jako malá odbočka dlouhá asi 20 km. Ve skutečnosti to byla takováhle klikatice, na které jedete a řadíte jak blbci pořád mezi dvojkou a trojkou a nadáváte, proč auto nemá na řadící páce rychlost 2,5, protože ta by byla k nezaplacení. Během asi hodiny pomalé jízdy vystoupáte asi do výšky 2000m n/m, potkáte několik budov.
Odměnou za to vám budou překrásné výhledy na okolí. Cestou dolů je opět potřeba zařadit trojku a brzdit motorem, jinak dole nezastavíte. Nestojí ty pohledy ale za to tříhodinové zdržení?
Po sjezdu z hor jsme dorazili do městečka Merano (i když je to asi tak 50 km za italskou hranicí ,pořád nacházíte všechny názvy striktně dvojjazyčné – německy a italsky). Tohle kouzelné městečko v údolí, kde všude kolem jsou jabloňové sady a vinice, vypadalo opravdu nádherně – navíc kvůli nedostatku místa bylo vše opravdu maličké – úzké uličky a malé domy.
Potom jsme projížděli celým údolím dlouhou rovnou silnicí až do Bolzana a následně do Trenta. Z Bolzana do Trenta to šlo i po dálnici, ale té jsme se vyhnuli po paralelní alternativní cestě.
Protože dál bychom museli po dálnici do Verony, rozhodli jsme se cestu si trochu zkrátit a objet jezero Lago di Garda z druhé strany, než vede dálnice. Vzhledem k tomu, že cestou bylo pár městeček, opět se to trochu protáhlo, po dálnici by to rozhodně bylo rychlejší. Na druhou stranu i u tohoto velkého jezera je velký turistický ruch, takže jsme zastavili v městečku Limone na krátkou procházku. Koupat bych se v tom jezeře ale nechtěl, v tom městečku smrdělo rybinou. Možná ale kus vedle byla nějaká pláž, kde to cítit nebylo, byl totiž už večer a začalo se šeřit.
Turistů tam bylo hodně a my jsme pokračovali dál až na dálnici A4 do města Brescia. Protože hned na západ od jezera jsou vysoké hory, cesta podél jezera byla z větší části v tunelech – bylo jich nejméně 20. Vzhledem k tomu, že už byla tma, odsýpalo to relativně rychle. Následně jsme pokračovali opět po silnici na západ do Piacenzy.
Dle původního plánu co nejvíc se vyhnout dálnicím jsme udělali docela osudovou chybu – z Piacenzy jsme na pobřeží do Genovy místo po dálnici jeli po silnici (prý silnice první třídy) přes Bobbio. Radím vám – tohle nikdy, ale opravdu nikdy, nedělejte. Místo dvou hodin po dálnici jsme jeli přes 4 hodiny padesátkou. Úzká cesta, milion zatáček a serpentin, prostě silnice vyšplhá na kopec, přejede ho a pomalu šplhá zase zpět dolů. A to se opakuje asi desetkrát. Zaplatit těch pár eur za dálnici se opravdu vyplatí, ušetříte tím čas i nervy. Spotřeba paliva bude naprosto stejná, protože řadit pořád mezi trojkou a čtyřkou není o nic výhodnější než valit to po dálnici 130 km/h. Navíc to bylo v noci, takže únava začala také dělat pomalu svoje.
Kolem půlnoci jsme dorazili do Genovy, což je velké město na pobřeží Itálie. Zde jsme měli najet na dálnici, která lemuje prakticky celou riviéru, pokračuje i do Francie. Vzhledem k tomu, že celé pobřeží je lemováno dost vysokými horami a prakticky vzato je to jedno velké město – na mapě je to sice pár puntíků, ale ve skutečnosti tam žádné hranice mezi městy nejsou, hotely a turistická zařízení jsou roztahána všude, dálnice musela být vybudována v dost velké výšce. Víceméně po celé své délce se na ní střídají dlouhé tunely provrtávající nějakou horu, a most, který dálnici propojí s tunelem procházejícím horou sousední. Když po ní jedete, je to tedy tunel, most, tunel, most, tunel, most. Tunely mívají většinou několik set metrů, mosty jsou opravdu vysoké. Na pevné zemi je tato dálnice opravdu málokde.
I samotný nájezd na dálnici v Genově je fascinující – z pobřeží vystoupáte takovou spirálou do výšky dálnice a pak jedete několikakilometrovým přivaděčem (opět stylem tunel, most, tunel, most) až na dálnici. Mám pocit, že jsme projeli asi stopadesáti tunely. Po pár kilometrech jsme zkusili z dálnice sjet a jet kus po riviéře podél moře, ale až do Saint Tropez bychom rozhodně nedojeli, opravdu celé pobřeží je jedno velké město a jedete pořád padesátkou, navíc samý kruhový objezd. Vrátili jsme se tedy na dálnici, přejeli do Francie, projeli přes Nice, Cannes a kus nad Saint Tropez jsme z dálnice sjeli. Po kratším bloudění (způsobeném tím, že jsme chtěli být chytřejší než navigace) jsme se zase našli a přes Fréjus, Saint Raphael a Saint Maxime jsme dorazili někdy v sobotu ráno po osmé na parkoviště v Saint Tropez. Místo plánovaných 14 hodin jsme těch 1350 km jeli hodin 24, ale zase jsme se projeli po Alpách a kolem jezera di Garda.
Saint Tropez
Když se řekne Saint Tropez, většina lidí si patrně vybaví četnické komedie s Louisem de Funésem. V Saint Tropez najdete dvě četnické stanice (starou a novou), přístav, promenádu a pár dalších věcí. Abych pravdu řekl, nadělá se kolem toho víc humbuku, než by bylo zdrávo. Jsou tam obrovská kvanta turistů, z čehož plyne nepořádek, odpadky všude kolem atd. Na fotkách, kde to člověk má vytržené z kontextu, to vypadá hezky, ale v parku před gendarmerií se válí bezdomovci, je tam nachcáno (jinak se to říct prostě nedá) a není to tam nijak vábné. Místa, kde se pohybují turisté, jsou relativně čistá, ale jakmile vlezete někam, kde to pro turisty není, třeba do uličky, kam pravděpodobně celé Saint Tropez i širé okolí chodí venčit psy, moc nadšení nebudete. Krásy Saint Tropez tedy oceníte spíš až doma při prohlížení fotek, kde zbyde to hezké.
Tak strašné to zase nebylo, ale po dvou hodinách jsme se raději vydali pryč hledat nějaké ubytování. Vzhledem k tomu, že jsme potřebovali přespat jen jednu noc, spokojili jsme se s ubytováním v kempu (vlastní stan jsme měli s sebou).
Ubytování
Hned první kemp (Camping de la Plage), na který jsme narazili, měl volných míst relativně dost (na to, že konec srpna je největší sezóna). Nic jsme předem nerezervovali, to by bylo, aby na celé francouzské riviéře člověk nesehnal jedno blbé místo na stan na jednu noc. Pokud by místo nebylo, hned vedle našeho kempu byly další dva – jeden podobný a druhý trochu luxusnější (a výrazně dražší).
Problém byl pouze s domluvou – Francouzi neradi mluví jinak než francouzky. Zeptáte se jich na něco anglicky, oni rozumí, ale odpoví vám francouzsky. V kempu to naštěstí tak nebylo, tam ví, že turisty potřebují, takže jsme se šroubovanou angličtinou nějak nakonec domluvili. Potíž byla totiž v tom, že ona recepční uměla anglicky jen trochu, takže používala anglická slovíčka s divnou výslovností kombinované s francouzkými slovíčky, které jsem nikdy neslyšel (přestože jsem se francouzsky učil asi 3 roky). Nakonec to nějak dopadlo.
Co se týče kempu samotného, byl na velmi dobré úrovni – měl vlastní kousek pláže, který nebyl přelidněný, byl tam čistý písek, žádné odpadky, naplaveniny ani vajgly. Sprchy i záchody byly čisté, každou chvíli to tam nějaký zaměstnanec čistil; pitná voda tam byla samozřejmě také. Místa pro stan měli jak na pláži, tak i pod stromy ve stínu. Jediné, co bych mohl vytknout, byly malé vlny ;-).
Port Grimaud
Večer jsme si udělali výlet do Port Grimaud, což je městečko prakticky hned vedle Saint Tropez. Jedná se o francouzskou verzi Benátek, která je čistší, bez holubů a místo gondol má moderní lodě. Je to takové malé městečko, spousta domečků, před nimi zaparkované jachty a lodičky, všude různé průplavy, kanály a mosty, no prostě nádhera. Mít tam baráček a loď musí být asi pěkně drahé, ale bylo to naprosto skvělé. Pokud budete mít někdy cestu kolem, určitě Port Grimaud nevynechejte, je to rozhodně lepší než celé Saint Tropez.
Cesta zpět
V neděli ráno jsme se ještě dopoledne vykoupali v moři, sbalili se (z kempu musíte vypadnout do 12 hodin, jinak vám naúčtují další den) a vyrazili na cestu zpátky. Vzhledem k tomu, že jsme doma chtěli být co nejdříve, jeli jsme již prakticky celou cestu po dálnicích (jen asi 200 km z celé cesty po dálnici nebylo).
Dá se to zvládnout za 14 až 15 hodin, dokonce i bez navigace - směrovky jsou skoro všude velmi dobré, až na Veronu, kde mají velmi idiotsky označené křížení dálnic. Není z něj jasné, kam dojedete; místo toho, aby tam dali jednu hloupou ceduli s dvěma velkými městy na té dálnici, napíšou tam jen název hraničního přechodu s Rakouskem, nedají k němu ani to Ačko v kroužku, jakože je to Rakousko, které na směrovkách bývá. Zkrátka pokud si nepamatujete, že se ten přechod jmenuje Brennero, máte smůlu a nenapadne vás, že tam máte zatočit.
Další postřehy
Ve Francii se dálnice platí po úsecích, za jednu cestu dáte asi 10€. V Itálii je to dražší, jede se po dálnicích skoro 600 km a stojí to kolem 50€. Je dobré mít drobné mince, bankovky většina automatů nebere. Dá se platit kartou, ale kdoví jaké si tam banka naúčtuje poplatky za to, že je to ze zahraničí. Zvlášť ve Francii, kde platíte po jednom dvou eurech každých pár kilometrů ty poplatky můžou být dražší než placená částka; navíc je musíte samozřejmě zaplatit i když blbě sjedete z dálnice, to by se člověk vzteknul.
Co se týče kvality dálnic a silnic, i ty nejmenší silničky v Rakousku, Itálii a Francii, kde jsme jeli, mají jednolitý a rovný povrch, jsou prostě rovné a nově vyasfaltované. Nejhorší cesty byly samozřejmě u nás, na Vysočině. Silnice první třídy (23) je na mnoha místech v naprosto katastrofálním stavu – díry, sedm barev asfaltu, jak se to pořád dolepuje a doplácává těmi kamínky atd.
Absolutně nemám nic proti tomu zaplatit za projetí dálnici v Itálii nebo Francii, když jsem v tom státě cizinec a nezaplatil jsem si ji tudíž v daních. Odměnou za to je mi kvalitní silnice, na které si neničím auto a nervy, nepoleju se limonádou a nemusím se vyhýbat dírám. U nás máme i na daleko kratší cestě desítky objížděk a silnice jsou v hrozném stavu. Přes Rakousko, Itálii, Německo i Francii jsme nepotkali objížďku ani jednu a cesty byly všude naprosto perfektní.
Konkrétně z té “autostrády“ v Itálii jsem byl dost v šoku – její stavba musela být šíleně drahá, je to opravdu samý vysoký most a samý tunel, i vůbec postavit ji muselo být dost technicky náročné. Když projíždíte tou spletí tunelů a přivaděčů nad Janovem, nestačíte se prostě divit, je to opravdu zážitek. Jediné, co mě dost štvalo, že Italové neumí používat blinkry - přejíždí z pruhu do pruhu a neblikají. Na druhou stranu si ale dávají pozor na rychlostní limity a na rozdíl od nás je nepřekračují, tedy alespoň jsem si nevšimnul nějakého hovada, které po dálnici letí 160 km/h.
Celková bilance – asi 2700 km, asi 40 hodin v autě, asi 30 hodin u moře, ale stálo to za to. Možná to vypadá, že jsme si moře moc neužili, ale myslím, že to bylo tak akorát. Být 14 dní na stejném místě by nás nebavilo – každý den na té samé pláži, každý večer na promenádě v tom samém městečku… I když ve Francii je mnoho míst, kam se dá popojet a udělat nějaký výlet.
Mě ty necelé dva dny u moře opravdu stačily – i tak mě to prudké sluníčko trochu spálilo; on ten opalovací krém se silným faktorem asi opravdu k něčemu bude. Myslím, že jsme toho viděli dost a kromě toho jsme si pořádně zařídili po pěkných silnicích, až na ten kousek v ČR.