Dnes jsem se díval na vzorové úlohy státní maturity z matematiky (článek na iDnes) a nepřišly mi tak složité, jak se v článku píše. A to si už nepamatuju vzorečky ze střední, maturanti by je umět měli. Je to ale rozhodně daleko těžší, než jsme měli my, ale tak strašné mi to nepřijde. Největší problém je podle mě v tom, že nad těmi úlohami se musí často přemýšlet, nestačí jen vytáhnout z rukávu vzoreček a dosadit do něj.
Moje “nestátní” maturita vypadala tak, že jsem si z klobouku vytáhnul úlohu, měl jsem 15 minut na přípravu, a pak jsem ji tam před tabulí měl předvést. Jelikož jsem byl hlava děravá a nepamatoval jsem si vzorec pro vztahy mezi kořeny kvadratické rovnice (nebo vlastně pamatoval, ale nebyl jsem si jistý nějakým znaménkem či co), tak jsem jim tam ten vzorec před tabulí odvodil a na samotnou úlohu už čas nezbyl, tak jsem jen zodpověděl, jak by se s tím vzorcem ta úloha řešila a i když jsem ji nestihnul, dostal jsem jedničku a šel jsem domů – uměl jsem si poradit.
Z tohoto pohledu chápu dnešní studenty, kteří se vztekají, že to mají těžší, než my. Mají. Ale je to dobře – zrovna matematika poslední dobou na školách dostává na frak, neumět ji je spíš populární. Zatímco my, co jsme nevěděli, co napsal Kafka, Oldřich Prefát z Vlkanova nebo jiný z těch bláznů, jsme byli barbaři a vizigóti. A přitom matematika je podle mě pro život jedna z nejdůležitějších schopností – nejde o to umět vyřešit kvadratickou rovnici nebo si pamatovat vzorce pro integrály. Jde o to, aby se člověk naučil přemýšlet. A to je něco, co nám tady moc chybí.
Ty úlohy podle mě velmi dobře ověří, že student ovládá středoškolskou matematiku. A že je na ně málo času a studenti jsou ve stresu? Je to maturita, tak je jasné, že jsou ve stresu, ať se tam děje cokoliv. Je to dobrá průprava do budoucího zaměstnání – ať bude jakékoliv, kdo si myslí, že tam občas stres a časový pres nebude, je velmi naivní. Ty nejdůležitější věci a rozhodnutí se obvykle ve stresu dělají.