Zhruba před třemi měsíci jsem začal používat Twitter a tak bych se rád trochu zamyslel nad tím, jestli se to osvědčilo. Osobně jsem v to nevkládal příliš velkou důvěru, obecně jsem byl k těmto sociálním záležitostem docela skeptický (co taky od asociálního narcise jako já čekat, že ;-). Zkrátka jsem čekal, že mě to bude bavit týden a pak s tím přestanu, opak je ale pravdou. Za necelé 4 měsíce mám skoro 300 tweetů, což mi přijde tak akorát – ani moc, ani málo.
Co se mi líbí?
Přestože spousta “moralistů” bude tvrdit, že “tyhle sociální sítě zhoršují komunikaci mezi lidmi, lidi místo toho, aby se sešli, spolu mluví na ICQ, Facebooku atd.”, je to samozřejmě naprostý nesmysl. S většinou lidí, které followuji, se setkávám tak jednou za půl roku (a kdoví jestli), díky Twitteru si s nimi mohu občas prohodit nějakou hlášku, podívat se, co dělají, a trochu lépe je poznat. Absolutně to nesníží počet skutečných setkání tváří v tvář, ta frekvence jednou za půl roku plus mínus zůstává. Pár lidí z Twitteru jsou ti, se kterými se vídám relativně často (s jedním dokonce bydlím na koleji), ale i tak se Twitter hodí a rozhodně skutečnou komunikaci nijak neutlačuje, ba spíš doplňuje.
Co mě štve?
Tak je toho dost. Rozhodně netvrdím, že umím psát, ať už na blog, nebo na Twitter. Osobně si myslím, že dobré dvě třetiny mých tweetů jsou naprosto nezajímavé, že většině lidí je jedno, že zrovna stojím v dopravní zácpě na magistrále a nadávám jako dlaždič, že jsem si zahrál golf atd. I když se snažím nepsat tam banality a věci, které nejsou pro ostatní důležité, občas mi to prostě ujede.
K vzteku byl ze začátku ten limit 140 znaků. Já totiž strašně rád mluvím, vyžívám se v tom a i když občas plácám nesmysly, často nerad mluvím stručně. Asi je to proto, že to dělá skoro stručně mluví každý, ale prostě občas místo abych řekl, že “něco je na hovno”, raději povím něco ve smyslu, že “už jsem v životě zažil asi tak milion a jednu situaci, které mě zaujaly znatelně více”. Neříkám, že takhle mluvím vždycky, rozhodně se tomu snažím vyhnout, když přednáším, protože na přednáškách je přinejmenším vhodné lidi nemást.
Tomuhle Twitter moc nepřeje, 140 znaků je neúprosných a vejít se do nich je občas fuška. Ale zase člověk se naučí být stručný a výstižný, což se také v životě hodí. Navíc pokud by tam to omezení nebylo, asi bych už opravdu na Twitter psal věci, které budou nezáživné a zbytečně dlouhé, což by ostatní otravovalo.
Celkově musím říct, že mě Twitter mile překvapil, určitě v něm budu pokračovat, protože to má něco do sebe. Rozhodně je to lepší než Facebook, který toho sice umí nesrovnatelně víc, ale už je to na mě takové moc komunitní. Přestože u počítače prosedím celé dny, byl jsem poslední ze třídy na střední, kdo si tam založil účet. Jediné, co tam dělám, je to, že si tam přeposílám zprávy z Twitteru. Vypadá to tedy tak, že aktivně jsem na obou, ve skutečnosti používám víceméně výhradně jen Twitter.
Btw pár lidí říkalo, že se žádosti o přátelství neodmítají. Já to ovšem občas dělám, nepřidávám si lidi, které neznám. Osobně nebo alespoň z delší komunikace na fóru. Pokud se někdo chce naučit progamovat, tím, že si mě na Facebooku přidá jako přítele, tak to má smůlu – budu ho ignorovat. Na studium jsou články, na dotazy fórum, ale ne ICQ, e-mail nebo Facebook.