Již dlouho jsem nepsal nic na blog, ale nedávné zkušnosti s naší milou a levnou státní správou mě “donutily” cestou z úřadu zpět do Prahy napsat toto ublognutí.
Vždycky jsem si o sobě myslel, že jsem nenáročný a po úřadech nikdy nic speciálního nechci. Nyní vím, že jsem se mýlil, neboť chci takový zvláštní, netradiční a velmi složitý úkon – přehlásit koupené (ojeté) auto na sebe.
Celý zatím nedořešený problém už má dvě kapitoly a brzy se bude psát kapitola třetí. Začneme od začátku – byl nebyl jeden stát. Nebyl to obyčejný stát, byl to totiž stát český disponující českou státní správou. Protože to je stát svobodný, je potřeba o každou drobnost žádat, každé zívnutí hlásit a patřičně za vše platit. Tedy tento stát si usmyslel, že si nemůžu koupit auto jen tak, ale musím přinést obětiny úředním bohům. Kdybychom žili ve starověku, tak by stačilo podříznout ovci a bylo by po problému. Moderní bozi jsou ale mnohem náročnější – jako oběť jim nestačí ovce ale Papír, řádně podepsaný a podložený dalšími Papíry. Inu, vydal jsem se tedy do chrámu dopravního registru v Pardubicích. V rámci přibližování úřadů běžným občanům se tento registr nachází ve vesnici za Pardubicemi, asi aby si měštští lidé prohlédli v rámci sebevzdělávání český venkov. Poctivě jsem si zjistil chrámové úřední hodiny a dorazil jsem tam 3 hodiny před zavíračkou. Jaké bylo mé překvapení, když jsem našel u vstupu ceduli “dnes už nebereme”. V optimistické snaze, že není vše ztraceno a i úředník je jen člověk a slituje se nad někým, kdo kvůli návštěvě kněze Velké Státní Správy jel až z Prahy, jsem došel k nejbližšímu nižšímu knězi chrámu státní správy se žádostí o vysvětlení – jak je možné, že 3h před zavíračkou už mají zavřeno a proč na tuto zvláštnost nikde neupozorňují. A dostalo se mi odpovědi pevné jako zákon sám – “my to tu tak děláme” – doplněné pozdravem na rozloučení “co tu stojíte, běžte pryč”. Nejdříve jsem si myslel, že se jedná o nezdvořilost, ale později se ukázalo, že je to nějaký druh náboženského pozdravu. Něco jako křesťané mají “sbohem” nebo “Bůh s Vámi”.
Poučen předchozí zkušeností jsem se druhý pokus pokusil absolvovat časně zrána, jak mi poradili další čekající (kteří měli to štěstí, že šli do oddělení méně náročného boha). Tedy budíček v 5 hodin ráno, pomodlit (“Ó Velký Úředníku, nechť je ti můj čas a nevyspalost dostatečnou obětinou”), zkontrolovat jestli mám všechny potřebné doklady a na vlak. Autem jsem si ve stavu, kdy jsem spal za chůze, jet netroufl. Později se to ukázalo jako zásadní chyba. Cesta vlakem byla příjemná a tak optimisticky naladěn jsem se spolu s bratrem vydal vstříc již známému chrámu. Již půl hodiny před otevíračkou tam bylo cca 10 lidí, do otvíračky jich přišlo dalších cca 20. Nemohl jsem se ubránit dojmu, že jsem ve vyprávění své mamky, když mi povídala o frontách na podpultové zboží za tuhého socialismu. Dřív nebyly banány, teď není požehnání úřednického boha. Po rituálním otevření brány vnitřního chrámu jsem si vzal lísteček, zaradoval se “dnes jsem to stihl” a šel si sednout do bufáčku, který byl obsluhován asi jediným příjemným člověkem v budově. Musím mu nechat geniální podnikatelský záměr, neboť minimální čekací doba jsou prý 2 hodiny, údajně tam už zažil lidi, kteří přišli ráno a odcházeli v pozdním odpolední. My měli štěstí a již po třech hodinách jsme se ocitli uvnitř, tváří v tvář strašlivému knězi – nefalšované úřednici. Ta nás přivítala rituálním pozdravem “Co chcete?!”, odpověděli jsme ji tedy naším pozdravem “Dobrý den” a vysvětlili podstatu problému. Hrdě jsem předložil všechny potřebné doklady (jejichž úplnost jsem si pro jistotu znovu ověřil podle nástěnky ve vnitřním chrámu) i vyplněný formulář. Jaké bylo mé překvapení, když se kněžka zaradovala a prohlásila “chybí vám technická, nashledanou”. Na můj chabý protest “ale tu mám tady” spojený s ukázkou protokolu o STK mi vysvětlila, že musím mít speciální kontrolu pro převod (evidenčku). “Ale to není nikde psané!”, pokusil jsem se bránit. Načež vytáhla seznam požadovaných dokladů, který byl kupodivu jiný než ten visící na nástěnce chrámu. A s vítězoslavným gestem mi ukázala, že na jejím seznamu se požadovaný doklad nachází. Úplný seznam požadovaných papírů je nejspíše střežená náboženská relikvie a lidem se předhazuje seznam očesaný. Inu, každé náboženskí musí mít svá tajemství. Následoval již obligátní pozdrav “co tu čumíte, vypadněte, zdržujete!” a už jsme stáli přede dveřmi, plni dojmů o kvalitně stráveném dopoledni, kvalitě úřednických kněží placených z daní a chybějícím dokladu.
… To be continued
Možná se ptáte, proč přirovávám státní správu k náboženství – je to jednoduché: obojí nutí lidi, dělat věci, které dělat nechtějí a které dělat musejí pro potěchu státu/náboženství. U obojího je za tyto úkony potřeba platit netriviální částky (jako bonus ke strávenému času). Obojí má psaný pevný řád, ale jedinou pravdu mají vykladači – ať už úřednící nebo kněží. Jaký je tedy rozdíl?
Popsaný příběh je nejspíše pardubickou specialitou - když jsem si vyřizoval ŽL v Praze (zajímavé je to, že na živnosťáku pochopili, že táhnout lidi přes kus republiky kvůli úřadu je pitomost a tak tam to šlo vyřídit kdekoliv), tak na mě byli paní z živnosťáku hrozně hodné a příjemné a místo nadávek poradily. Čest těmto výjimkám!
Ublognutí zakončím po úřednicku – “co tu čumíte, vypadněte!”